Elitní jednotky

Thébský svatý oddíl

Tato elitní jednotka byla v Thébách vytvořena roku 378 před Kristem kvůli strachu ze Spartského útoku. Thébští vůdci věděli, že znovunabytá svoboda Théb po okupaci Spartou nebude tolerována. Proto se rozhodli sestavit oddíl s mnohem lepším a intenzivnějším výcvikem, než jaký thébští vojáci doposud absolvovali. 300 mužů svatého oddílu bylo rekrutováno výhradně a jenom z řad homosexuálů, kteří pod rukou Sparty nejvíce trpěli, a také spartské nejvíce nenáviděli. Tito muži se trénovali dnem i nocí, soutěžili mezi sebou v atletických disciplínách a dokonce i ve velikosti svalů. Starším mužům z oddílu se říkalo erastés (milující) a mladším eromenos (milovaný). Muž byl po intenzivním výcviku regulérně přijat do oddílu tím, že dostal od svého erastése plnou sestavu brnění a výzbroje. Čas kvapil a střet se přiblížil. Roku 371 před Kristem v bitvě u Leukter, konečně svatý oddíl stanul proti obávanému vojsku nenáviděné Sparty. Jeho formace se vytvořila na čele levého křídla, přímo proti spartské elitě a thébská armáda se zformovala do zvláštní formace, která byla na levém křídle až 50 řad hluboká a na pravém křídle tenká asi jen na 4 muže za sebou. Během několika chvil byl Sparský elitní oddíl rozprášen, na bitevním poli zemřel i jeden ze dvou spartských králů Kleombrotos. Zbytek spartského vojska tvořený z odvedenců se pak rozprchl nebo byl zmasakrován. K zničení a rozpadu Svatého oddílu došlo roku 338 před Kristem v bitvě u Chaironeie, kde bylo 254 mužů z oddílu zabito a 46 zraněno nebo zajato.

Římští palatini

Tato elitní část římské armády byla vybudována za účelem obrany. Zatímco Legie vedly dobyvačnou válku, Palatini čekali na útok z poza hranic římských. Vznikly za vojenské reformy císaře Diocletiána roku 268 po Kristu.. Palatini byli nejelitnější skupinou polních armád. Jejich velitel měl titul magister millitum. K palatinům se přijímali výhradně vyznamenaní veteráni římské armády. V nejslavnější éře jednotky čítali palatini 2200 pěšáků, 450 jezdců a asi 700 lučištníků. Tento elitní oddíl zanikl 7. srpna roku 410 po Kristu, kdy se tváří v tvář utkal s vojskem Vizigotů pod velením Alaricha l, táhnoucích na Řím. Hrdinní palatini se postavili do cesty vojsku o převaze 7:1. Po několika hodinové bitvě padli poslední palatini pod meči barbarů. I přes to že dokázali pobít více než 8000 Vizigotských nájezdníků, nezastavili Alarichův útok. A tak 24. srpna 410 po Krislu byl po více než 800 letech vypleněn Řím.    Úspěch Alaricha l však neměl dlouhé trvání, o pouhých pár dní později dorazila římská armáda a oslabení Vizigoti museli ustoupit.

Je velice pravdpodobné, že fantasy výraz Paladin, co by bojovník za vše dobré, má kořeny v této elitní jednotce.

Spartských 300

Po Athénském vítězství u Maratonu a pobití Perských velvyslanců ve Spartě, se rozzuřený Perský Velkokrál Xerxes rozhodl roku 480 před Kristem konat. Jeho trestná výprava byla opravdu velkolepá, jeho armáda čítala 5 283 200 mužů, z čehož bylo 2 641 610 vojáků, jak napsal Hérodotos. My si myslíme, že tato čísla jsou přehnaná a spíše typujeme, že perská vojska čítala do 1000000 mužů, ale i tak to ve své době bylo téměř nemyslitelné číslo. Ukázalo se, že křehký spojenecký blok proti Peršanům lze udržet jen za předpokladu, že první obranná linie bude umístěna už v soutěsce Thermopyly, asi 120 kilometrů severozápadně od Athén. Pozemní vojsko Řeků v čele se spartským králem Leonidem čítalo asi 7 000 bojovníků. Z toho Spartský elitní předvoj měl 300 mužů. Co se týká zvoleného místa bitvy, jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Leónidas a jeho muži odrazili hned v úvodu bitvy nápor Médské pěchoty a druhý den bitvy pozdě odpoledne i perské nesmrtelné ( elitní jednotku Perských vládců). Spartští válečníci dokázali, že jsou elita všech elit. Není divu, Sparťané byli komunita válečníků trénovaná pro válku již od útlého dětství. Další dny řecká aliance opětovně vítězila. Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří. Leonidas dle zákonu Sparty neustoupil a nevzdal se, zatím co většina spojenců se stáhla z bitvy, poslal Leonidas ze svých řad jediného muže s prostým vzkazem. ,, Zvěstuj všem Řekům, že ležíme zde, jak zákony kázali nám.“. Po několika hodinách dalšího boje umírá Leonidas i všichni jeho muži v líté řeži. Netuší, že díky své odvaze a neústupnosti se stanou nesmrtelnými a v povědomí celého světa zůstanou tisíce let.Odhaduje se, že Řecká aliance, jež měla v čele Spartských 300 s sebou na smrt vzali 20 až 50000 Peršanů, včetně dvou Perských princů, Xerxových bratrů. Některé zdroje uvádějí, že den před koncem bitvy, zkusil Leonidas vyslat členy jednotky zvané Krypteia ( v podstatě speciální jednotky ve speciální jednotce, Spartští tajní agenti ) s úkolem připravit Xerxa o život, není známo proč, ale členové komanda neuspěli.

Berserkrové

Odvozeno od slova björneserk – člověk zvířecí povahy. Jednalo se o germánskou válečnickou elitu. Faktem je, že berserkové necítili bolest, pravděpodobně toho dosáhli bud křikem před bitvou, který prokazatelně snižuje citlivost lidských receptorů bolesti nebo to bylo způsobeno toxiny z hub, díky nimž měli halucinace, ale také zběsilé chování jak vůči nepřátelům, tak i vůči sobě samým. V jednom z římských textů je popsáno psychycké rozpoložení vojáka, který viděl berserkra z uťatou paží a několika šípy v těle, jak stále prochází bitevním polem a vraždí vše, co mu přijde do cesty. Tento voják se dal na útěk, když jeho druhovi tento berserkr prokousl krk a to i přesto, že jej před tím zasáhl mečem. Berserkrové uctívali vládce bohů Odina. Čekali také na Ragnarok (konec světa), kdy měli stanout po boku samotného boha Odina. A věřili, že jim Odin dává sílu nejlítějších šelem, které znaly. Byli to fanatici přesvědčeni, že svého boha potěší nejlépe tím, že zemřou v boji na hromadě mrtvých, které sami zabili.  Poslední a nejslavnější zdokumentovaný boj berserkra se odehrál v raném středověku v bitvě u Stamford bridge v Anglii. Kdy berserkr zmasakroval desítky anglických vojáků a nakonec byl zabit nečestně, kopím z loďky pod mostem.( Přečtěte si o tom v knize – Meč a kříž, ze série rytířské bitvy a osudy od Jiřího Kovaříka.). Různí vládci starověku i raného středověku, si kupovali celé družiny těchto smrtících barbarů.

Skytské krvavé panny

Legendární lovkyně a válečnice, jsou opředeny množstvím mýtů a legend. Nejznámější je královna amazonek Hippolyta, získat její magický pás byl jedním z úkolů, které musel hrdinný Herkules splnit.    Ve společnosti tehdejší Skytie v 6. století před Kristem se potvrdila opravdu zajímavá skutečnost. Součástí armády zdá se byly opravdu ženy. Skytské krvavé panny bojovali jako jízdní lučištníci. Vyzbrojeny byly tyto divošky kompozitním lukem, koženým půlměsícovitým, nebo kulatým štítem a velmi lehkou zbrojí a pro boj tváří v tvář jim sloužil krátký lehký tesák, dýka, sekera či kopí. Podle Hérodota zabíjely muže, což bylo oblíbeným námětem pro malíře a básníky v celé řecko – římské kultuře. Historicky byly bojové panny skutečností, protože podle archeologických nálezů se skytské ženy běžně účastnily bitev, přičemž i právě Skytové byli vyhlášení mistrovským lukostřeleckým uměním.  Podle řeckého historika Hérodota praktikovali krvavé panny skalpování a lov lebek. Poraženým nepřátelům uřezávali hlavy a následně z nich strhávali skalpy, které vozili připevněné na sedlech svých koní. Lebky svých nepřátel používali jako číše k pití. Skytské válečnice si zdobili tělo tetováním hned jak získaly právo bojovat spolu s válečníky.. V boji používali otrávené šípy. Skytské krvavé panny porazily mnoho mocných nepřátel na mnoha polích, a to včetně Peršanů a Římanů. Některé z těchto bojovnic byly zajaty a k vidění v arénách jako gladiatrix.  Jsou realitou, která nemá obdoby, proto mezi elitními jednotkami nesmí chybět.

Egyptští běžci

Založeni Ramsesem ll, roku 1281 před Kristem ( To ještě nebyl faraonem , ale důstojníkem armády, něco jako povinná základní služba.). Tato lehce vyzbrojená jednotka byla vytvořena za jediným účelem, zneškodnit nepřátelské vozatajstvo. Egyptští běžci byli vlastně jednotka profesionálních sprinterů. Po tom, co nepřátelský vůz projel liniemi a otáčel se, přišla chvíle běžců. Jak vůz začal před otáčkou zpomalovat, běžci zahájili útok a vůz museli doběhnout a zneškodnit či ukrást nepříteli. Egyptští běžci používali celomužný štít z rákosu a proutí potažený surovou kůží, kopí a srpovitý meč Korasch. Zbroj neměli žádnou, aby neztratili na obratnosti a rychlosti. Tato elitní jednotka se velmi osvědčila v bitvě u Kadeše roku 1274 před Kristem, kde Egyptští stanuli proti Chetitům. Chetité měli na 400 válečných vozů s trojčlenou posádkou složenou z vozataje, vojáka s kopím a lučištníka. Jednotka běžců čítající 1000 mužů, téměř 150 vozů ukradla nepříteli, a dalších asi 90 zničila. Ztráty běžců se odhadují na 200 až 300 mužů. Egyptští běžci jsou jasným důkazem, že válčit se vždy dalo různě.

Sarmatští katafrakti

Jednalo se o první opravdu těžkou jízdu na světě. Zatím co všude v tehdejším světě byla součástí armády lehká jízda a válečné vozy. Sarmati přišli na to, jak vytvořit rychlou a obratnou jednotku jako je lehká jízda, ale zároveň dokáže prorazit linie nepřátel jako válečný vůz. Sarmatské kmeny byli Jazygové, Roxolani, Syrakové, Aorosové, Allani a Antové, na území povodí dolní Volhy se nacházeli již v 6. století před Kristem.  Sarmatští válečníci bojovali jako Katafrakti, tedy těžká jízda vyzbrojená kopími a dlouhými meči. Jezdci používali nejčastěji destičkovou, koženou nebo kroužkovou zbroj a žebrové přílby. Podle Pausinia vyráběli destičkovou zbroj  i z koňských a hovězích kopyt . Ta pak chránila Katafrakta samotného, ale byl chráněn i jeho kůň. Zbroj tohoto typu nebyla jen účinná, ale i velice lehká. Zbroje se z pravidla dědily.  Z každé Sarmatské rodiny musel jeden muž být připravený okamžitě vyrazit do boje. Tato ,, pocta“ náležela prvorozeným synům každého Sarmata. Katafraktská jízda byla cvičena tak, že dokázala i v celku velice přesně za jízdy střílet z kompozitních luků. Pěchotu Sarmati nevedli vůbec.  Když se dalo vojsko katafraktů do pohybu, země duněla na kilometry daleko a nepřítele svíral strach a děs. Kolem roku 300 před Kristem Zaútočili na Sarmatské příchozí Římané. Podrobnosti nejsou známé, ale jediné co víme jistě je že došlo ke střetu římských vojů s katafrakty Sarmatů, počty se odhadují na 25 až 35000 Římanů proti 6 až 8000 katafraktů, po čtyřech dnech boje zbylo asi 700 katafraktů a asi 9000 Římanů. Sarmatští katafrakti byli z obdivu ušetřeni a nuceni přísahat dědičnou službu Římu. Poslední zmínky o Sarmatech a jejich katafraktech končí v 1. století po Kristu, kdy podlehli stěhování národů a zmizeli jako součást nějakého nového kmene.

Germánští váleční duchové

V 1.století po Kristu se oko Říma upřelo k zemím v povodí řeky Rýna. Germánie, jak setéto zemi říkalo byla nehostinná, temná a hustě zalesněná země. Lidé zde žili houževnatí a tvrdí, ale taky svobodní jak se narodily. Germánie byla zemí kopiníků, kde každý muž oštěp ovládal naprosto mistrně, pomocí této zbraně lovili, bojovali a někdy dokonce kopí používali i při výkopech a stavbách. Zkrátka germáni získali během svého života svalovou paměť na použití kopí.  Dále germáni používali praky, palice, dlouhé germánské meče, sekery a germánské kulaté štíty. Nejlepší germánští válečníci byli zařazeni do jednotky zvané váleční duchové. Jednalo se o speciální jednotku cvičenou pro boj v noci. Šlo o první jednotku využívající celotělovou kamufláž. Jejich maskování, tichý pohyb, válečné mistrovství a znalost terénu z nich udělali postrach římských vojáků. V noci obklíčili tiše část římských sil a pak rychle a drtivě zaútočili, zanechali na poli zmasakrované Římany a pak opět v tichosti zmizeli jako ranní mlha. Pokud válečný duch padl v boji, jeho druzi ho z bojiště odnesli, takže když vysvitlo slunce, viděli Římané jen a pouze své mrtvé.  Publius Quinctilius Varus v čele legií vyslaných Římem roku 9 po Kristu zamířil do Teutobuského lesa. 20000 římských vojáků pomalu vyrazilo do pasti.  Arminius, římský spojenec pocházející z jednoho z germánských kmenů, ujistil Vara, že je les bezpečný, ale opak byl pravdou, vedl jej do pasti a dobře to věděl. Arminius využil důvěru Římanů, aby pomohl k vítězství vlastnímu lidu.  Když byli legie hluboko v lese, zahájili germánské kmeny útok zpoza 400m dlouhého maskovaného valu. Denní boje probíhali až do soumraku a pro Římany nebyli tak moc obtížné, většinu oštěpů zachytily velké štíty a ztráty byli malé. Římané netušily, že smrt přijde s nocí. V noci Římané postupně slýchali křik svých druhů z různých částí voje, když se mlha rozplynula a vyšlo slunce, odkrylo pohled na asi 6000 mrtvých legionářů. Ti, kteří přežili, mluvili o rozzuřených duchách lesa. Tyto útoky se opakovali několik dní, dokud nebyli všechny tři římské legie zcela zničeny. Germánští váleční duchové dostáli svému jménu, odrazili útok a stanovili řeku Rýn jako hranici římské říše. 

Perští nesmrtelní

Tato elitní jednotka z blízkého východu byla oporou Perských sil od 6 do 4 století před Kristem. Jejich jméno Nesmrtelní vzniklo tím, že když v bitevní vřavě nesmrtelný padl byl okamžitě nahrazen jiným, takže jich vždy bojovalo rovných 10000. Této iluzi o vojsku vstávajícím z mrtvých nahrával i fakt, že součástí zbroje nesmrtelných byla bronzová maska, takže i v ,,obličeji“ vypadali všichni stejně. Mrtví byli odtaženi z bitevního pole, aby nebyli vidět. Na nepřítele to mělo značný psychický dopad po nějaké době boje se prostě nikdo neubránil pocitu, že zabil jednoho muže vícekrát a přicházely myšlenky jako ,,Kde jsou ti co jsem pobil?“. Mezi Nesmrtelné byli přijímáni pouze urození muži médského nebo perského původu. Nejvíce slávy si tato perská elitní jednotka vydobyla v 5.století před Kristem během Řecko-Perských válek.  Vyzbrojeni byli tito zabijáci naprosto kompletně. Používali luky a šípy, kopí, štíty a  perské šavle. Zbrojí jim byla Bronzová zdobená maska, kombinovaná zbroj (šupiny, kroužky, kůže) a nátepníky. Byli velmi disciplinovaní a poslušní na rozkaz velkokrále se byli ochotni kdykoliv vydat na jistou smrt. A např. V bitvě u Thermopyl ignorovali pud sebezáchovy a zuřivě se vrhali na jistou smrt.  Nesmrtelní byli založeni za dynastie Achaimenovců. K těm patřili Darios i slavný Xerxes, za jehož vlády při bitvě v Thermopylské soutěsce se nesmrtelní nestihli doplňovat ani stahovat mrtvé a iluze byla prohlédnuta.

Sicariové

Tito Jeruzalémští Židovští Fanatici byli proti-římský odpor v 1. století po Kristu, který se snažil podněcovat obyvatele Judei bouřit se proti nadvládě Říma a vyhnat ho ze své svaté země silou. Jednalo se odnož hnutí Zealotů. Slovo Zealot pochází z řečtiny a znamená ,,Horlivý“. Zealoty založil muž jménem Juda Gaulanitis. Byl to chytrý muž a rozený vůdce. Věděl, že Řím nelze porazit a když, tak za pomoci teroru a strachu. Menahem, vůdce části hnutí Zealotů tedy začal ze svých mužů tvořit útvar elitních vrahů. Jako první bylo třeba vybrat zbraň, která se dobře skryje a zaručí smrt cíle. Tím se stala dýka Sicarius, později se mužům z této ,,jednotky“ začalo říkat podle této zbraně Sicariové, zabijáci bez tváře.

Mimo výcviku boje s nožem se sicariové připravovali i psychicky. Museli si zvyknout na cákající krev, vyhřezlé vnitřnosti a zachovat chladnou hlavu. Proto mimo jiné trénovali na pytlích s neodkrvenými orgány. Po intenzivním výcviku přišel na řadu výběr cílů. Římští urození a kolaborující místní mocnáři ,,Saducejové“ se dostali na černou listinu. Sicariové byly ochotni k čemukoliv aby uspěli, celé měsíce sledovaly každý krok cílových osob. Pozorování po vzoru Sicariů je dodnes prováděno nejlepšími vojenskými jednotkami světa. Právě schopnost precizního plánování, bleskové akce a následné splynutí s davem, ze Sicariů udělalo legendu. Akce, pokud ji pozorovatelé schválili proběhla na co nejfrekventovanějším místě, Sicario na ono místo před akcí pravidelně docházel , znal ho dokonale. Ve shluku lidí se Sicario přiblížil k cíly, bleskurychle zabil, odhodil dýku a místo útěku se začlenil do davu a začal se chovat stejně jako lidé kolem, sám se tvářil že je v šoku, a že netuší kdo to udělal. To vyvolávalo atmosféru napětí a strachu, chaos, živá voda pro gerilovou válku v ulicích. Po několika útocích římský diktátor Casius Florus udělal chybu nasazením vojska v ulicích města. Sicariové se postavili do čela odboje, a proti Římu náhle stálo celé město. Po několika týdnech lítých bojů musel Florus se zbytkem svých mužů prchnout z Jeruzaléma. Elitní jednotka vrahů dokázala to, co nedokázaly mnohé armády, na hlavu porazit Řím.