Slavné bitvy

Bitva u Alesie

Alesia byla najlepší Galskou pevností.. Oppidum bylo podle současných poznatků situováno na výšinách poblíž řeky Brenne. Gaius Julius Caesar nechtěl riskovat přímý útok a tak vybudoval kolem Alésie opevnění o délce cca 15 km.Toto opevnění se skládalo z 23 pevností, 7 táborů a věží vzdálených od sebe asi 25 m, které měly odříznou Galy od přísunu zásob. Na západ od pevnosti byly příkopy, které byly 5 metrů široké. Při stavbě opevnění se Galové pokoušeli římské vojáky atakovat a uniknout, aby mohli zmobilizovat posily. To se za cenu ukrutných ztrát povedlo. Caesar ale rozpoznal záměry Galů a proto dal vybudovat další, tentokrát vnější val ve vzdálenosti 400 metrů od vnitřního, v délce 21 kilometrů, a právě tím se bitva stala naprosto jedinečnou. Obléhající byli totiž sami obléháni.

Ve snaze ušetřit zásoby, Vercingetorix (král Galů) vyhnal ženy a děti z pevnosti. Caesar pochopil jeho záměr a odmítl ženy a děti přijmout do tábora, nechal je aby zemřeli hlady. Vencigetorix podlehl, a ženy i děti po pár dnech vpustil do Alesie.

Během třetího měsíce obléhání dorazila pomocná galská armáda pod vedením Commiuxe. Velikost této armády čítala statisíce hlav. Commiux okamžitě zaútočil, stejně tak zaútočila i vojska Vercingetorixe z Alésie. Římané byli pod velkým tlakem a hrozilo, že budou poraženi, pak ale Caesar zapojil do boje svoji germánskou jízdu, která zajistila vítězství.  O dva dny později zaútočili Galové znovu. Římané byli blízko porážce, ale znovu se jim podařilo Galy zatlačit zpět. Nakonec se Galové rozhodli pro poslední mocný útok. Následujícího dne, uprostřed noci zaútočili Galové zevnitř i zvenčí zároveň. Caesar ale obratně přesouval jednotky a sám se několikrát vydal se svou gardou do protiútoku. Vercingetorix poznal, že je válka prohrána, a aby zachránil ostatní rozhodl se vydat Caesarovi na milost.

Král všech Galů, Vercingetorix byl odvezen do Říma a po sedmi letech věznění veřejně uškrcen.

Bitvy o Alesii roku 52 před Kristem, se účastnilo odhadem 200000 Galů, a 20 – 35000 Římanů.

Bitva na řece Fej

Nesmíme zapomínat, že ve starověkém světě byla ještě východní rozlehlá říše, dnes známá jako Čína. Ve starověku se tato supervelmoc teprve blížila ke sjednocení pod jediným vládcem. Proto ji zasáhla bouře válek, neboť říše se vždy rodily mečem! Bitva u řeky Fej byla vojenským střetnutím mezi útočící severočínskou říší Čchin, a bránící se jihočínskou říší Ťin. Stalo se tak v listopadu roku 383. po Kristu, Ťinské voje dokázali odvrátit hrozbu a zvítězit i přes obrovskou převahu Čchinského nepřítele

V pozadí bitvy u řeky Fej byla rozkolísanost Číny kvůli občanské válce, zvané : Střet osmi knížat.

Jeden z Ťinských vládců uchopil moc v jižní části země a roku 317. po Kristu se prohlásil císařem. tato malá říše se nazývala Východní Ťin.

Na severu se po čase prosadila říše Čchin, jejíž panovník Fu Ťien sjednotil severní Čínu. Krátce poté započal vojenské akce i na Východní Ťin a v roce 379. dobyl město Siang Jang. Čtyři roky na to se pokusily ťinské síly o znovudobytí tohoto důležitého města. Bez úspěchu. Tento čas přišel Fu Ťienovi jako ten správný čas k zahájení útoku na Východní Ťin. Shromáždil armádu 600 000 mužů a 270 000 jezdců. I za předpokladu, že jsou tyto počty přemrštěné, se muselo jednat o obrovskou armádu. Toto mohutné vojsko se vydalo na jih do údolí Jang-c’ k řece Fej.

Šance Ťinů, vzhledem k převaze protivníka 10:1, byly mizivé. Ani žádné celistvé záznamy bitvy se nedochovaly.

Podle nejpravděpodobnějšího scénáře vyslal ťinský generál Sie Suan k Fu Ťienovu veliteli Fu Žungovi posla, jenž předal nabídku utkat se v řádné bitvě za předpokladu, že se čchinské vojsko stáhne od řeky, aby ji ťinská armáda mohla přejít. Žádosti bylo vyhověno neboť Fu Žung v tom viděl příležitost jak ťinské jednotky zničit. Nicméně během přeskupování vojska Čchinů se mezi muži rozkřikla fáma, že ustupují kvůli tomu, že byli poraženi. Navíc k tomu všemu ihned po překročení řeky ťinské oddíly započaly útok na týl severských vojů. Chaos vzniklý uvnitř čchinské armády nedokázal Fu Žung zkrotit a byl zabit spolu se svými muži při pokusu o hromadný úprk z bitevní vřavy.

Císařství Ťin si udrželo svůj vliv, ale velká válka o sjednocení Číny zdaleka neskončila.

Zdroj: GRANT, R. G.- Bitvy: 5 000 let válečnictví.

Bitva u Harzhornu

Mezi 235-240 po Kristu

O této obří bitvě se dozvídá svět až roku 2008, a to náhodným objevem amatérských archeologů. Římské obutí koně, které usnadňovalo pohyb koni ve skalnatém terénu. Největší údiv však představoval fakt že veškeré předpoklady tvrdily, že se římané tak daleko na sever Germanie nikdy nedostali. Roku 2009 začala archeologická výprava na Hartzhornu hledat. Zanedlouho vrch začal vydávat svědectví o událostech starověku. Brzy země ukázala část římského vozu, a také germánský hrot kopí. Po těchto dalších objevech dostal zelenou průzkum laserem a magnetickou rezonancí. Pozemní tým zde navíc pátral další 3. měsíce. Bitva byla potvrzena! Tisíce cvočků z římských bot, stovky hrotů šípů, ale i části římské výzbroje a hroty z římských šípů do balist,  doslova vyskakovali ze země. Mezi nimi i nález který nám říká kdy se zde bitva přesně odehrála, stříbrná mince s vyobrazením císaře Alexandra Severa (222-235 po Kristu. ) A tehdy vědci vzpomněli na skromný záznam o tažení do Germanie císaře vládnoucího po Alexandru Severovi, a to císaře Maximina Traxe. Výzkum pokračoval a Harzhorn nám vypověděl čeho byl svědkem. Nejpravděpodobnější scénář bitvy je, že Germánské kmeny v početné síle obsadily údolí přímo proti římským vojům. Velitel germánských vojsk dával pokyny z vrcholu Harzhornu, odkud dobře viděl na průběh bitvy. Právě do těchto míst římané soustředily palbu z balist. Důkazem toho je nález stovek hrotů z šípů do balist na cca 60 metrech čtverečních. Po těžkém ostřelování na vrch zaútočila římská jízda. Na úpatí svahu po sobě jízda zanechala mrtvé koně a části jezdecké výstroje (ostruhy, části jezdeckých oštěpů). Jízda se svým úkolem na jisto uspěla, a Germánský velitel byl zabit. Řím na tomto zapomenutém bitevním poli zvítězil. Tisíce cvočků z římských bot jasně ukazují, že římané v šiku postupovali dále na sever. Tuto bitvu zmiňujeme především ze dvou důvodů.

1. Není podložena dobovými zdroji, celou ji náhodou objevili archeologové.

2. Je otázka kam až se tedy dostala římská vojska vedaná Traxem.

Tento nález nám ukazuje kolik toho vlastně nevíme, a že se o římském tažení Maximina Traxe zřejmě ještě mnohé dozvíme. Na bitevním poli u Harzhornu se do dnes našlo více než 2000 artefaktů z bitvy, to je více než na jakémkoliv jiném římském bojišti. Co všechno ještě nevíme, když nám 1800 let unikala povědomost o tak obrovské bitvě?

Bitva u Hidaspés

V květnu roku 326 před Kristem se střetla Makedonská velká armáda vedená Alexandrem Velikým Makedonským s indickým vojskem krále Pora. Boj se odehrál na levém břehu řeky Hydaspés. Toto střetnutí bylo poslední bitvou svedenou Alexandrem Velikým. Početnost Makedonských sil je odhadována na 40 až 45000 vojáků. Když Alexandrovo vojsko a dorazilo do města Taxifa, tak Alexandr s místním králem Omfisem uzavřel alianci namířenou proti Omfisovu rivalovi králi Porovi. Ten se připravoval na jižním břehu Hydaspés k odražení Alexandrova pokusu o překování řeky. Alexandr si byl vědom, že přímé překročení by mohlo skončit porážkou, a tak rozehrál mentální předehru tohoto střetnutí. Přesouval svá vojska kolem toku řeky tam a zpátky, a to tak dlouho, dokud znechucený král Poros nepřestal jeho pohyby s armádou kopírovat. To byla chvíle na kterou Alexandr čekal. Pod rouškou tmy rozdělil Makedonský král své vojsko a asi s 10000 pěšáky a 5000 jezdci vyrazil k místu na severu které si pro přechod vyhlédl. Vojskům, které zůstaly v táboře velel Alexandrův přítel Krateros, ten měl za úkol překročit řeku pokud Poros vytáhne na sever s celým vojskem a napadnout Porův týl, nebo zůstat v táboře pokud proti Alexandrovi pošle jen část svých sil, a poutat pozornost zbylých indických vojáků. Poros spolkl vnadidlo, po zprávě zvědů , že na severu se přebrodila část nepřátelských sil, rozhodl o vyslání asi 7000 mužů, jízdní a vozatajské jednotky vyslané na sever byly vedené jeho synem. Indové však byli snadno přemoženi, válečné vozy byly zastaveny bahnem při pobřeží. Král Poros pochopil, že špatně odhadl sílu a úmysly nepřátel, načež se vydal s armádou vstříc Alexandrovi. Na břehu zanechal pouze pár tisíc mužů, aby hlídali makedonský tábor.

V okamžiku zahájení bitvy se makedonská jízda nalézala na pravém křídle. Poros rozdělil svoje jezdectvo rovnoměrně na obě křídla. Před pěchotu ve středu linie umístili Indové jednotku 200 slonů, jejichž přítomnost Alexandrovi dost ztěžovala situaci. Většina úspěchů makedonského krále totiž vycházela z jeho schopnosti narušit nepřátelské řady. Podle Arriánova popisu, ale makedonské koně děsil pach indických slonů, to Alexandra přinutilo ke změně taktiky. Alexandr odeslal své jízdní lučištníky zasypávat šípy indickou jízdu na levém křídle. Pak na oslabenou nepřátelskou jízdu provedl svůj jízdní útok. Když viděl Poros že se mu skládá křídlo nařídil zbytku jezdectva, aby se tryskem přesunulo doleva a posílilo kolísající křídlo. V tomto momentě přikázal Alexandr důstojníkovi jménem Koinos, aby se svými jezdci objel indickou linii a zaútočil na indické jezdectvo na levém křídle, a vpadl mu do zad. Tím byl s indickou jízdou konec. Falangy makedonců mezitím zaujaly postavení proti postupujícím slonům, které dokázaly zadržet, ačkoli přitom utrpěly značné ztráty. S pomocí vítězné jízdy poté Makedonští obklíčili indy, kteří se začali hromadně vzdávat.

Poros byl jedním z mnoha Indů, kteří svojí udatností učinili na Alexandra hluboký dojem. Když se jej po bitvě Alexandr zeptal jak sním má mluvit, odvětil dvoumetrový ind ,, Jako s králem“. Tato prostá slova zajistila Porovi, že mohl dál, ač poražený vládnout svému území jako Alexandrův leník.

V bitvě u Hydaspés padlo 4280 Makedonců a dalších 8000 bylo raněno. Indové přišli o 21000 mužů včetně všech synů krále Pora, a 9000 indických zajatců bylo prodáno do otroctví.

Bitva u Kadeše

Roku 1274 před Kristem došlo u Kadeše ke střetu Egyptského vojska Ramesse ll se silami Chetitů pod vedením krále Muvatalliše. Tento krvavý den vstoupil do dějin, jako největší střet válečných vozů v dějinách lidstva.

Válečných vozů se zde účastnilo více než 5000.

Když se Ramesse ll s vojskem překračoval řeku Orontes u Kadeše, na zadní část voje, konkrétně na jednotku Re zaútočilo chetitské vozatajstvo a zničilo ji. Zbytky oddílu Re prchaly k oddílu Amon, ale byly pronásledovány chetitskými válečnými vozy a ve velkém pobíjeni.V srdnatosti Ramesse ll s jeho osobní stráží a některými válečnými vozy posílenými o vojáky ze zdecimovaných oddílů Amon a Re napadl chetitské vojsko a Egypťané začali střílet na přetížené chetitské vozy. Chetité, kteří věřili, že jejich nepřátelé byli poraženi a zastavili se, aby rabovali na egyptských mrtvých,  stali se tak snadným terčem. Protiútok byl úspěšný a Chetitská vojska byla zatlačována. Aby zachránil své ubývající síly, Muvatalliš poslal do boje dalších 1000 vozů. Však to byla chvíle na kterou čekali egyptské posily v podobě elitního oddílu zvaného běžci. Ti při otáčce napadli chetitské vozatajstvo, 150 vozů pak tato Ramessova elitní jednotka ukradla nepříteli a více než 90 jich zničila. Zmatení chetitští vozatajové se dali na útěk.

Ramesse ll měl teď více vozů než Chetitský král Mutavalliš, bitva i tak skončila nerozhodně. Chetité sice doma oslavovali vítězství, to oslavovali i Egypťané, reálně ale nikdo nezvítězil.

Bitva u Maratonu

Dne 12. Září roku 490 před Kristem, se Perský velkokrál Dareos pokusil ovládnout Řecko vojenskou silou, a vylodil se u pobřeží na úzké pláni poblíž města Maraton. Kde na perské nájezdníky, již čekala Athénská armáda, s podporou 1000 mužů od Palatajských Řeků, celkem tedy 11000 řeckých válečníků. Invazní síly Peršanů čítali cca 20 – 30000 mužů ve zbrani. Lépe vyzbrojení Řekové měli kvalitnější zbroje i zbraně, a zahájili bitvu prudkým útokem. Vzdálenost mezi oběma vojsky překonali během, aby dali co nejméně času perským vojákům, kteří se zrovna vylodili, a zároveň zvýšili svou údernou sílu na maximum. Přitom posílili svůj voj na křídlech. Výsledek byl pro Peršany krvavou lázní.

Tento smělý plán vymyslel řecký velitel jménem Miltiadés. Kallimachos, velitel celé Athénské armády, zemřel v úvodu bitvy, a tak to byl  právě Miltiadés, kdo měl zachránit Athény a Řecko. Peršané sice zastavili a zatlačili střed řecké armády, avšak křídla se pod náporem hroutila. Když si Peršané uvědomili, že jsou obkličováni, dali se na zběsilý útěk, ovšem ty nejlepší jednotky, i úspěšně bojující nesmrtelní ve středu bojiště, už uniknout nemohli a byli zmasakrováni do posledního muže. Peršané se ještě pokusili obsadit Athény, avšak athénská armáda se stihla vrátit včas a obsadila obranné pozice u města.

Během bitvy u Maratonu padlo 192 Řeků a zhruba 6400 Peršanů.

Bitva u Platají

V létě 479 před Kristem byla jednou z klíčových bitev o svobodu Řecka. Spojená řecká vojska stanula proti perským vojům vedeným Mardoniem. Mardoniova armáda o počtu cca 50 – 60 tisíc mužů si vybudovala opevněný tábor při řece Asopos. Řekové vedení Pausaniem ze Sparty se usadili na úpatí pohoří. Základ jejich armády tvořilo asi 5000 spartských, 8000 Athéňanů, menší kontingent Korintských řeků a malá skupinka Tegejců. K tomu pak ještě menší falangy z ostatních polis (městských států). Odhadem přibližně 30 tisíc mužů. Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky. K úvodnímu střetu došlo chybou v řazení řeckých sil, když se oddíl Megařanů dostal do zranitelné pozice. Mardonios to zaregistroval a vyslal kavalerii vedenou velitelem Mesistiem, která zasypala Megařany šípy a značně zredukovala jejich počet. Úplnému masakru zabránili athénští lučištníci reagující tím, že začali ostřelovat odkryté Perské pozice. Poté boj ustal. Jeho výsledkem bylo mnoho mrtvých Megařanů, zabitý Mesistios a také zjištění, že Pausaniás se svými jednotkami jen těžko může z kopce sestoupit.

V další fázi střetnutí došlo k taktickému formování armád na obou stranách. Sparťané stáli proti elitním perským jednotkám, athénské falangy proti přeběhlickým řekům, Korinťané a vojáci z ostatních polis o trochu více vzad proti Baktrijcům. V napjatém klidu před bouří Mardonios nechal alespoň ostřelovat řecké pozice z větší dálky, ale tato činnost byla spíše symbolická, každopádně vojensky v podstatě neúčinná. Početnější Peršané by sice byli schopni na obou křídlech obkličovat Řeky, ale ne ve stávající situaci. Slabinou jinak dobré pozice Řeků byla ovšem závislost na dodávkách vody ze vzdáleného pramene. Mardonios to odhalil a vytrvalým napadáním zásobovacích vozů začal Pausania zahánět do úzkých. To byl důvod k rozkazu, aby se v noci stáhla vojska postupně po oddílech k městu Plataje, kde byla možnost získat potřebný zdroj vody. Jako poslední měli odejít Sparťané s Tegejci. Celý manévr však nebyl dostatečně rychlý, a tak za úsvitu třináctého dne spatřil Mardonios poslední Řeky opouštějící své pozice. Pravděpodobně se domníval, že protivníkovu armádu rozbila řevnivost mezi jednotlivými polis. Okamžitě zareagoval, bleskurychle překročil most a vrhl se do nekompromisního útoku. Po dvou týdnech čekání se rozpoutal zuřivý a nemilosrdný boj, v němž měli Peršané zpočátku trumfy ve svých rukou.

Sparťané reagující na nebezpečí v rychlosti srazili štíty s Tegejci a utvořili jednolitou falangu. Nebezpečí si všimli vzápětí i Athéňané a začali se vracet na bitenvní pole, stejně jako vzadu stojící Korinťané. Ve chvíli, kdy se hlavní elitní perský střed posunul ještě dále, prořídlý oddíl Tegejců, který byl vedle Sparťanů, se vyřítil do útoku na osobní gardu Mardonia. Do pohybu se dali i Sparťané. Když záložní oddíly perské těžké jízdy spatřily nebezpečí hrozící jejich veliteli, rozjely se na nepočetnou skupinku Tegejců. Jenomže narazily na pomalu pochodující falangy Sparťanů, kteří je s válečnou písní na rtech zastavili. Osobní garda Mardonia se sice obrátila proti postupujícím Tegejcům, ti se však se zarputilou zuřivostí probíjeli dál až k veliteli. Zoufalí soupeři Sparťanů se marně snažili rozlomit neprostupnou hradbu falangy, což ocenil i jinak nekriticky prořecký Hérodotos. Médská elitní pěchota se pokusila vylákat řeky k boji muže proti muži, ve snaze odpoutat pozornost od svého velitele, Médská zbroj ale neměla proti řeckým mečům (xifům) šanci a byli to opět Sparťané, kdo začal zatlačovat protivníka. Mezitím se jeden z posledních hoplítů tegejského oddílu probil až k Mardoniovi a usmrtil jej.

V tu chvíli se vývoj zlomil definitivně. Peršané bez svého vůdce ztratili řád a začali podléhat panice. Ačkoli ztráty Peršanů nejsou známy, byly nepochybně značné. Pozemní armáda krále Xerxa v Řecku byla zničena, stejně jako naděje na ovládnutí celé země.

Bitva u Thermopyl

Po Athénském vítězství u Maratonu a pobití Perských velvyslanců ve Spartě, se rozzuřený Perský Velkokrál Xerxes rozhodl roku 480 před Kristem konat. Jeho trestná výprava byla opravdu velkolepá, jeho armáda čítala 5 283 200 mužů, z čehož bylo 2 641 610 vojáků, jak napsal Hérodotos. My se myslíme, že tato čísla jsou přehnaná , a spíše typujeme , že perská vojska čítala do 1000000 mužů, ale i tak to ve své době bylo téměř nemyslitelné číslo.Ukázalo se, že křehký spojenecký blok proti Peršanům lze udržet jen za předpokladu, že první obranná linie bude umístěna už v soutěsce Thermopily, asi 120 kilometrů severozápadně od Athén.Pozemní vojsko Řeků v čele se spartským králem Leonidem čítalo asi 7 000 bojovníků. Z toho Spartský elitní předvoj měl 300 mužů. Co se týká zvoleného místa bitvy, Thermopylskou soutěsku, jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Leónidas a jeho Řečtí vojáci odrazili hned v úvodu bitvy nápor médské pěchoty, a druhý den bitvy pozdě odpoledne i perské nesmrtelné ( elitní jednotku Perských vládců). Spartští válečníci dokázali, že jsou elita všech elit, není divu , Sparťané byli komunita válečníků trénovaná pro válku již od útlého dětství. Další dny řecká aliance opětovně vítězila. Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří.

Leonidas dle zákonu Sparty neustoupil a nevzdal se, Po několika hodinách předem prohraného boje umírá Leonidas i všichni jeho muži v líté řeži. Netuší, že díky své odvaze a neústupnosti se stanou nesmrtelnými, a v povědomí celého světa zůstanou tisíce let.Odhaduje se že Řecká vojska pobila až 100000 Peršanů včetně dvou Xerxových bratrů.

Přes všechnu Řeckou snahu, zvítězili Peršané a za pár dní dobyli Athény.

Bitva u Zamy

Po dlouhé válce se 19. Řijna roku 202 před Kristem u Zamy schylovalo k rozhodující bitvě mezi Karágem a Římskou říší. Kartáginské vedl sám Hannibal Barka a Římany Publius Cornelius Scipio, doprovázel jej  i Numidský kmenový vůdce jménem  Massinissa se svou jízdou.Zama byla jedinou bitvou války, ve které Římané postavili do pole méně pěchoty než Punové, ale Římská a Numidská jízda početně převyšovala tu Kartaginskou. Hannibalovo vojsko sice mělo asi 80 slonů, ale byli buď nevycvičení, nebo jen s velmi krátkým výcvikem. Punská pěchota byla stupňována do tří řad. První dvě linie měly za úkol římské legie vyčerpat a roztrousit jejich formace. Veteráni, kteří provázeli Hannibala během jeho tažení do Itálie, tvořili poslední řadu a jejich úkolem bylo rozhodnout bitvu. Překvapivým Scipionovým úkonem bylo, že na místo obvyklé šachovnicové formace byly jednotlivé kohorty seřazeny za sebe, tím vznikly kolmo v bitevní linii mezery. Těmi později prošla většina Hannibalových válečných slonů, a nezpůsobili Římanům téměř žádné ztráty.Římané se vypořádali s útokem slonů a kartaginské lehké pěchoty, pak došlo ke střetu hlavních linií obou vojů. Římská a Numidská jízda získala převahu nad protivníkem a přemohla ho. Však místo aby napadla nyní nechráněnou kartaginskou pěchotu, pokračovala v pronásledování prchající kavalerie..Hannibalova pěchota dostala protivníka pod silný tlak, který opotřeboval první dvě linie, ale to bylo záměrem. Teď přišla chvíle Punských veteránů, těch nejlepších, které Kartágo mělo. V okamžiku se Římané nacházeli opravdu velmi blízko porážky.Římské jezdectvo se však vrátilo v čas, a vpadlo Hannibalově pěchotě do zad, Roma Victrix    – Řím zvítězil. Hannibal se ještě pokusil nabídnout Římanům mír a slíbil, že Kartágo se stáhne ze všech římských území. Scipio už ale nežádal nic míň, než úplnou kapitulaci Kartága. U Zamy bylo zajato na 8000 Kartáginských vojáků, včetně Hannibalova syna, ti byli nuceni bojovat proti sobě v arénách po celém Římském impériu, na oslavu porážky Kartága, jejich domova.